Ve velmi zajímavém článku „Proč nalézají legitimitu vzájemně nesmiřitelné ideologie“ od Tomáše Bílka mě zaujala pasáž:
Konzistence morálních hodnot je tedy pro člověka, který se nerozhodl pro obětavý život, narušená. Mnozí bojovníci za práva sexuálních menšin si uvědomují význam hodnoty tolerance, ale schází jim schopnost ocenit hodnoty našich předků či schopnost ocenit hodnotu cudnosti.
Socialistům je vlastní morální hodnota solidarity s pracujícími a starostlivost o sociálně slabší, ale uniká jim hodnota svobody jednotlivce.
Komunistům je vlastní zápas o úplné sociální zajištění a legitimní touhu člověkažít v harmonickém světě, ale zcela postrádají hodnotu úcty k soukromému vlastnictví, ke svobodě jednotlivce a nepřípustnosti nadměrného přerozdělování.
Nacionalistům je vlastní hodnota sounáležitosti s vlastním národem, ale chybí jim vztah k hodnotě lásky a úcty k národnostním menšinám.
Konzervativci 19. století si uvědomovali hodnotu úcty k vlastnictví a k autoritám, unikala jim však hodnota demokracie, svobody a solidarity.
Dnešním libertariánům je vlastní hodnota svobody jednotlivce, ale nedochází jim, že liberalismus není samospasitelný a bez morálky nebude funkční. Kořen problému není v tom, že lidé jednají vědomě, v každém jednotlivém rozhodnutí, proti svému svědomí. Nedůslední zastánci selektivní morálky rozličných ražení se vzájemně obviňují z demagogie, ale problém je spíše v tom, že všichni vyznávají dílčí část morálky na úkor jejich dalších aspektů a tak se nutně dostávají do vzájemné kolize.
Zájem o vybrané morální hodnoty je totiž značně podmíněn vlastním sobectvím, temperamentem či prostředím, ve kterém se dotyčný pohybuje nebo v minulosti pohyboval. Ve svých důsledcích je tato myšlenka dosti odvážná, a proto se ji pokusím rozvést. Naznačuje totiž, že zastánci vzájemně znesvářených ideologií jsou nositelé jedné společné pravdy. Každý z nich má však jiný díl téhož „rozděleného koláče“.
Další zajímavé články.
